Adolf Ferdinad Pekař (23.5.1880 -5.7.1956)
 
Narozen 23. května 1880 v Mladé Boleslavi, tamtéž příslušný. Před nastoupením vojenské služby bývalé armády rakousko-uherské byl ženat a měl čtyři dítky.
            Služby v bývalé armádě rakousko-uherské nastoupil po druhé 26. července 1914

u domobraneckého pluku č.10 v Mladé Boleslavi, který pro nedostatek místa byl z části ubytován také v Židněvsi u Mladé Bolesavi.
            O službě v bývalé armádě ve svých obsáhlých pamětech má zaznamenáno:
" Každodenní styk s rodinou hned na počátku mobilisace přispěl k nesnesitelnému životu, připadal jsem si jako záložník na podzimních cvičeních. Však tato idyla trvala pouhý měsíc. Nastoupil jsem smutnou cestou na frontu, pro nás neurčitý a bolestný cíl. Rozloučil jsem se ženou (Františkou roz. Kocinovou), se čtyřmi malými dětmi, stařičkým otcem (Václav Pekař nar.1849 v Nepřevázce), matku (Kateřina roz. Rašínová, nar.1836 v Nechanicích a zemř. V r. 1914 v
Ml. Boleslavi) jsem téhož roku pochoval a těžce nemocnou sestrou (Měl tři sestry; Annu, Žofii Terezii a Boženu Marii; jednoho a bratra jménem Karel, též voják a legionář). Dojmy těžké a bolestné, dojmy člověka obětovaného za cizí zájem a dobro.
            Ze Židněvsi pochodovali jsme na nádraží v Čejetičkách. Nechybělo růží a květin. Provázeli nás nejdražší a kynuly nám mohutné zástupy místního obyvatelstva mladoboleslavského. A šel táta se dvěma dětmi na rukou, dvě cupitaly vedle něho, držící se pušky a bodáku. S podlomenými koleny, s výrazem hlubokého utrpení ve tváři následovala útrapná žena. Výzbroj nezdála se mi těžkou svým množstvím, jako mne tížila účelem.

            Ani nevím, odkud se vzalo tolik květin. Nejspíše je darovala děvčata a ženy s přáním, abychom se všichni zdrávi vrátili. Ostatně velitelům a rakousky orientovaným občanům se květinová výzdoba zdála samozřejmou a nutnou. Vždyť projevovala nadšení a oddanost říši, kterou jsme my z hloubi duše proklínali.
            Hlavní nádraží. Zavřeli za námi vrata a nikoho na peron nevpustili. Ani nejbližší příbuzné.
   Za hodinu jsme se ocitli ve vagonech a ujížděli nepřetržitě do Krakova, pozdravováni a hoštěni po celé cestě. Krakov nás přijal po půlnoci. Zemské průmyslové škole nás ubytovali.
            Důstojníci, ponejvíce záložní, byli naivní a nezkušení jako my. Utěšovali nás: Budete střežit železnice, mosty atd. Do přední linie se jako domobranci nedostanete. Tahle těšínská jablíčka jsme chutnali pouze dva dny. V 11 hodin v noci byl poplach, nastoupili jsme do vlaku a ve tři hodiny druhého dne jsme se ocitli ve Lvově. To už nám vstříc hučela děla, řehotaly kulomety.
Dosavadní počet sto dvaceti ostrých nábojů doplnili nám na dvě stě čtyřicet. Špalíry židů spěcháme pěšky přes celý Lvov do prostorů první zálohy.
            Byl jasný, parný a suchý den. Těžká výstroj zařezávala se do ramen, pot se z nás lil. Upocení a zaprášení podobali jsme se skoro černochům. V první vesnici za Lvovem jsme se zastavili, pušky postavili <v kozly> . Se soucitem pozorujeme ustrašené obyvatelstvo loučící se, se svým domovem a prchající do neznáma. Na raněných, vracejících se z bojiště, je zřejmý masakr, který nedaleko nás zuří.
            Asi po půlhodinovém oddechu nařídil plukovník Šankr nástup a další pochod. Nejdříve ve tvarech semknutých, později v rojnici. Plukovníkovi se náš pohyb nezdá dosti rychlím, a proto nám nadává <českých psů>, ač je mezi námi hojně němců.
            Při nástupu jsem pohřešil svou pušku. Pochodující honvédi (maďarský pěchota, pozn. Kron.) měli nejspíše pušek málo, a proto jeden potomek Atilův, jde kolem, mi pušku z kozlů vyjmul. Šel jsem tudíž do útoku bez pušky. Kamarádi se mi smáli, že to s ní nevyhrají, ale dopadlo to dobře. Rusové pod  rakouskou přesilou ustoupili. Na bojištích zůstalo mnoho zabitých a raněných, Rusů i našich. O pušky nebyla nouze. Vybral jsem si Karabinu, Lehčí pušky.
            Noc po srážce probděli jsme na předních strážích v puchu rozkládajících se mrtvol, posuvně čáru předních stráží o dvě stě kroků dopředu. Pod prvními dojmy třeštila hlava a nervy byly napjaty k prasknutí. A když první červánky zvěstovaly nový den a na bojišti se rozbřesklo, naskytl se příšerný obraz, válka ve vší nahotě: hromady ubytých Rusů, kaluže krve, zmatek a hrůza ….

            Rozkaz k ústupu. Do Lvova, kde jsme se osvěžili v potůčku. Pojedli a natáhli se na trávníčku k odpočinku, který bohužel trval jen hodinu. Ustupovali jsme znovu, směrem k Přemyšlu. Staří domobranci, nezvyklí dlouhým pochodům a těžkým břemenům, zůstávají pozadu a z pluku zbývá nepatrná část. Odloučit se od pluku, zůstat zpět, jsme se báli, protože ruské části a hlídky, pronásledující nás, byly složeny ponejvíce z kozáků, již nerozlišovali Čecha o Maďara či Němce.
            Lékaři jsou ohleduplní ke starým vojákům, pomáháme i my těm, kteří nemohou, a přece za noci ztratili jsme zbytek pluku. Blízká chalupa u lesa lákala nás šestnáct hladových a unavených, k odpočinku. Přece však varuji druhy, abychom si raději odpočinuli ve volné přírodě, kdož ví, co v chalupě vězí. Někteří namítali, jsouce úplně lhostejní, že jim nezáleží na tom, seberou-li je Rusové a třeba zabijí. Skupina se proto rozdělila a každá její část jednala na svou pěst. Jedna se ubytoval v chalupách, má se zahrabala v sousedství slámy, páchnoucí močuvkou. Za chvíli na nás dorážel hmyz. Odešli jsme proto do opuštěné chalupy, v níž byl pouze pes. Zuřivě nám lál. Zbytek sedm kumpánů na mou radu odchází i odtud a uléhá nedaleko obydlí, v přírodě, aniž odkládá výzbroj a výstroj.
  Nedaleko nás vede kolem cesta. Slyšíme ruch, šum, drkotání vozů, dusot koní a lidské hlasy. Doplazil jsem se po břiše k cestě a naslouchal, jsou-li to naši nebo Rusové. Tři postavy se mihly v záblesku měsíce. Teprve hlas:“ Franto, nemáš zápalku?“ mi pověděl, že není třeba báti se Rusů. Byli to vozatajci našeho pluku, k němuž pospíchali a my s nimi. Pluk byl v opuštěném dvoře nedaleko vsi a právě hodoval na chutném guláši z prasátek, pochytaných ve dvoře a vsi. A poněvadž ustupoval, dostali jsme také chléb, takže jsme se najedli dosyta.
 
Však toho bylo zapotřebí. Kdo mohl, utíkal pak sebou celou noc. Rusové nám byli v patách a ti, kdož utíkati nemohli, se jich také dočkali. Ráno jsme se zastavili a rozložili u lesa u Velkého Pole. Vytrávilo nám za útěku a kuchaře, kteří připravovali stravu, jsme proto sledovali nedočkavě a pozorně. Žaludek byl jako malé dítě: neustále něco chtěl, neustále se ozýval. Ostatně, byl to jediný zájem, jejž jsme my Češi v této armádě měli: pořádně se najíst!
Než nastojte! Poplach – a kotle s masem se vyprázdnily do příkopů. Důstojníci projevují neklid a nervositu. Rusové nám posílají první granáty z děl. Jejich dopady houstnou, země se chvěje a za útoku lesem silné větve stromů odlétají jako sirky na všechny strany.
Jako absolvent poddůstojnické školy v míru vím, že nejlepší záchranou je: dopředu! Tedy dopředu! Z lesa do otevřeného terénu, kde šílí zloba děl, pušek a kulometů, kde tryskají k nebesům černé kužele hlíny a lidských hnátů, kde sténají ranění. Hledám nejbezpečnější cestu a běžím pod vrch u Javorova. Skupina Boleslavanů se drží pohromadě, tak, jak jsme smluveno. Hlavně proto, aby jeden druhému pomohl a podal zprávu doma, bude-li toho zapotřebí. Zkušenost takovou dohodu potvrdila, nebo´t již v těchto bojích mezi prvními, již padli, byl můj spolužák Tonda Němečků, mistr klempířský z Mladé Boleslavi, který byl pochován pod vrchem u Javorova. Z raněných odešli B. Zvěřina, J. Hlaváč, Prskavec a populární Bohouš Tůmů. Lehce ranění měli radost, že už to „mají“ a s chutí, bez pušek pospíchali do týlu.
Boj trval do večera. Rusové ustoupili a já jako „Hrdina“ stanul nad třemi těžkými kulomety, u nichž leželi ubití Rusové. Ze své karabiny jsem však po celý den nevystřelil a pro jistou jsem si ji proto zaměnil za pušku, z níž bylo stříleno. Z nábojů jsem několik zahodil. Někteří toužili po vyznamenání a chtěli kulomety odtáhnouti ke štábu pluku, jako doklad svého hrdinství. Takovou pošetilost jsem odmítl a kulomety pouze odsunul od zabitých Rusů.
Nastala noc a na bojišti klid. Vojáci různých pluků se potulovali semotamo, hledajíce svůj pluk. Já se skupinou boleslavanů zamířil k hořící vesnici. Zapálili ji Rakušané. Obyvatele vsi, vyhnáni před zapálením ze svých rodných chat, s dětmi na rukou bloudili tu mezi námi. Poněvadž procházeli kolem rakouských stráží, neznali hesel a nemohli dáti strážím uspokojivé nebo srozumitelné odpovědi, byli někteří z nich zastřeleni, neboť přestrašení a nervosita rakouských důstojníků je považovala za ruské špióny. Jiní byli schytáni a vláčeni s místa na místo, věšeni nebo uvazováni ke stromům. Nejvíce trpěli ženy s dětmi; více než vojsko. Slitování s nimi velitelství a velitelé neměli. Vláčeli je do nekonečna, ubohé Rusínky. Takovou jednu skupinu byl nucen vésti také Mladoboleslavan J. Procházka, později ruský legionář, až do Přemyšlu. Toto >> ulejváctví<< se mu arciť hodilo a jak vypráví, dělil se s nevinnými oběťmi o každé sousto, jež dostal. A byli to jedině čeští vojáci, již rozuměli tomuto ubohému lidu a chovali se k němu šetrně, a kde mohli, pomáhali mu.
Ve vesnici shořelo mnoho dobytka, uvázaného u žlabu. Jen několik kusů se včas utrhlo a pobíhalo kolem požáru. Dobytek, který byl za boje v polích nebo venku, byl často zasažen podobně jako vojáci.
Poněvadž jsme byli unaveni, rozhodli jsme se přenocovati ve zbytcích vsi, nechť se děje cokoliv. Ze spáleného dobytka vyřezali a uvařili jsme si na hořících trámech maso a nasytili se. Po večeři jsme ulehli do zahrady u hořící chalupy a brzy usnuli. Probudil nás hroutící se plot, který dohoříval. Odsunuvše se od tohoto nebezpečí, spali jsme pak až do rána.
Po snídani, kterou jsme si uvařili z kávových konserv, nastala starost dostati se k svému pluku. Jen jsme vyrazili, překvapila nás skupina důstojníků generálního štábu. První část naší party se schovala za rozvaliny chalupy a poslouchala, co pan generál vykládá. Ten ji spatřil a hned podle osvědčeného způsobu řval: „Co tady děláte, kde je váš pluk? Vy zběhové! Okamžitě se shromážděte a hajdy k pluku! Kdo se bez řádného důvodu vzdálil od pluku bude zastřelen!“ Generál ukázal místo shromáždění a nám vystával studený pot na čele a naskočila husí kůže. Rychle jsme se proto ztratili s dohledu generálova, oklikou zabrousili na včerejší bojiště, sebrali dva Tyroláky, raněné do nohou a odnesli je do nedalekého obvaziště, kde nám lékař – Čech dal potvrzení s datem příštího dne, abychom si dnes mohli ještě odpočinout.
Těžce raněných na obvazišti bylo mnoho. Zemřelí byli pochováni vedle hájovny, v níž bylo obvaziště, nedaleko močůvky. Taková úcta byla projevována nejlepším synům národa!
Téhož dne rozložil se u obvaziště vídeňský pluk, a ježto nám zásoby potravin, hlavně konserv, došly, dodal jsem si odvahu a německy požádal o oběd, který byl právě rozdáván. Kuchaři nebyli právě skoupí a dali nám všem.
Druhého dne ráno vydali jsme se na cestu za plukem. Důstojníci od vídeňského pluku nám poradili, kudy se k němu dostaneme. Našli jsme ho značně zdecimovaný a prořídlý. Přespali tu a ráno v semknutých tvarech postupujeme za Javorov. Na cestě se proti objevili dva Rusové od telefonní hlídky. Ocitli se tu asi nedopatřením a vzdali se. Telefonní skříňku měli zahrabánu v zemi. Za malou chvíli nato ocitli jsme se v zuřivé dělostřelecké palbě, kterou nás zasypali Rusové a jež nám způsobila velké ztráty. Těsně vedle mne byl těžce raněn do nadloktí kuličkou ze šrapnelu Boleslavan Kopal Josef. Obvázal ho kamarád Ulman Josef, rovněž Boleslavan. Já s ostatními druhy, dostihnuvše jámy od granátu, vydrželi jsme v ní do večera. Chránili jsme se tak před nepřátelskou kanonádou, trvající celý den, jejíž hustota namířena byla hlavně na naše zálohy. S večerem nepostačili jsme snášeti raněné na obvaziště. Pak ze zbytku pluku shromáždily a ustupovaly na Přemyšl. Z mé skupiny ze šestnácti mužů zbylo šest.
V malé vísce nás nakrmili ze zásob praporu. Nesl jsem hladovícím druhům náruč komisárků. Stranou v poli stál trén, jehož obsluhu tvořili civilisté. Vidouce mne s chlebem, přiběhli ke mně a úpěnlivě prosili o kousek, že již několik dní nejedli. Ježto téhož dne jsem dostal bochník chleba od dobrého kamaráda Karla Blechy, dal jsem civilistovi jeden komisárek s úmyslem. Že úbytek doplním bochníkem od Blechy. Šikovatel M. z Nových Benátek, takto dobrý Rakušák, brebentící neustále německy, viděl, jak dávám civilistovi chléb a hlásil případ veliteli setniny nadporučíku – Němci od Liberce. Nadporučíka můj soucit rozzuřil. Tasil šavli, bodl mne do prsou a způsobil mi sice lehké, přece však krvavé zranění. Můj klid jej snad odzbrojil, neboť při druhém napřažení mu šavle klesla a důstojník odešel.
 
Posádka ve vísce podobala se spíše lupičské bandě než armádě. Kraden byl zejména vepřový dobytek za přítomnosti majitelů, ubohým to rusínských zemědělců, bez náhrady a beztrestně. Ani potvrzení obyvatelstva nedostalo.
 
A pak jsme šli dále. Arciť v nepořádku. Každý spoléhal, že pluk zase někde najde a proto s ním nepospíchal. Druhého dne jsme se ocitli v Přemyšlu, přeplněném ustupujícím vojskem. Byli tu také naši „šestatřicátníci“ a 1é. Zeměbranecký pluk z Mladé Boleslavě. Náš pluk chyběl. Na dotaz u posádkového velitelství dostali jsme odpověď, že pochodoval na Radimno. Vandrujeme tedy za ním a teprve ve vzdálenosti půldruhé hodiny před Radimnem zjišťujeme, že posádkové velitelství nás špatně informovalo, považujíc nás za příslušníky zeměbraneckého pluku č.10, který tábořil ve stanech u Žuravice u Přemyšlu, jak jsme seznali později.
Zde jsem byl svědkem tohoto případu: Starý domobranec se zarostlou bradou odešel asi patnáct kroků od tábořiště k zahradnímu plotu, aby se vymočil. Spatřiv ho zrzavý poručík - Němec  s klackem v ruce, přiskočil k němu, políčkoval ho a bil domobrance hlava nehlava. A domobranec držel, jen při těžké ráně se prohýbal a uhýbal. Výjev pozorovali ostatní domobranci, z nichž vyběhl četař Šafařík s výkřikem: „Hoši na něj! Cožpak jsou naši lidé dobytek, aby takový pacholek s námi takto zacházel? Na něj!“ Domobranci poslechli četaře. Zrzavý poručík však zbaběle utekl. My arciť měli z celého konfliktu strach, třebaže i někteří důstojníci odsuzovali jedníní poručíkovo. Nevyšetřovalo se však nic a výstup zanikl. Četař Šafařík za několik dní padl u osmé tvrze přemyslovské pevnosti.
Po dvoudenním táboře, pohodlně umístěni v kasárnech pěšího pluku číslo 77, zapomínali jsme ponenáhlu na hrůzy bojiště. Boleslavané scházeli se tu každého večera buď u některé setniny nebo u štábu pluku, kde byl náš dobroděj a zásobovatel proviantem Karel Blechů. Co tu bylo vzpomínek na drahé doma, na Boleslav!
Až jednoho časného rána ve čtyři hodiny zatrouben poplach. Ustrojivše a vyzbrojivše se v chvatu a běhu, staneme připraveni k odchodu. Střelba z děl a pušek houstne. Jdeme, procházíme osmou tvrzí, kopcem dolů, vraty do vsi Mačkovice. Ruské posice jsou silně obsazeny a palba z nich stále zesiluje, zatím co z naší strany, z pevnosti, ani rána. Láteříme, neboť máme dojem, že nás posílají přímo a úmyslně na jatka. Křivdíme pevnosti. Zahoukla první, pa k druhá a konečné bezpočet dělostřeleckých ran. Rusové nevydrželi, utíkají. My za nimi. Nikoliv však daleko. Zastavili jsme se a počítáme oběti. Padli z Boleslavanů: A. Štohr z Rybárny, Kaše, vrátný z Tudorovky, Rabuš, zedník z Podolce. Raněni: V. Pohl, hostinský, J. Ulman z Ptáku, kromě toho několik lehce .
Po boji se vracíme zase do kasáren, abychom dále hájili Rusy obležený Přemyšl. Klid trval sotva dva dny. Když znovu se rozezvučela děla, kulomety a pušky. Znovu poplach a pochod směrem na Sedličky-Popovice, za temné deštivé noci, do zákopů. Jsou v nich mrtvoly Maďarů, zabitých ponejvíce naším dělostřelectvem. Také na drátěných překážkách viseli a před nimi až k Maruškovu lesu leželi ubití a ranění Rusové. Vźdyť Rakušané, jsouce si vědomi hodnoty opevnění Přemyšlu, pustili nepřítele až k drátěným překážkám a pak teprve, z bezprostřední vzdálenosti, zahájili smrtonosnou palbu z kulometů a kartáčovou z děl. Těmito palbami nepronikla arciť živá duše. Četné rakety a reflektory ozařovaly hrůzné bojiště, kdy při pohledu na ně se tajil dech Střelba ponenáhlu ustávala, zato přibývalo úpění a nářku raněných.
Dostal jsem rozkaz, abych se se sedmi muži vypravil na průzkum. Šli jsme a tu před drátěnými překážkami raněný Rusové prosili o pomoc. Navzájem se obvazujíce, podávali nám dopisy a fotografie, abychom je poslali do Ruska, rodičům, dětem, příbuzným. Použivše vlastních obvazů – neboť Rusové jich měli velice málo – ovazovali jsme raněné nepřátele rádi, chápajíce jejich bol a utrpení. A když i nám obvazy došly, uřezávali jsme jim režné košile, deštěm promočené, abychom zastavili alespoň proudící krev. Snad jejich zdravotní sbor se o ně co nejdříve postará. Lehce ranění odcházeli sami do Přemyšlu.
Naše pomoc byla však časově omezená. V blátivém terénu, promočeni na kůži, vraceli jsme se zpět.
Když ráno, za hrobového ticha, jsme pohlédli do předpolí, byli všichni zranění, jimž jsme v noci poskytli pomoci, mrtvi. Zdravotní ruský sbor pro ně nepřišel. Mnozí z nich měli ve ztuhlých prstech fotografie, křečovitě svírali dopisy. Tu a tam vztyčená ruka zvedala se k nebesům, jako by prosila o pomoc, vykoupení, nebo jako by klnula samotnému nebi!
Naše části v semknutých tvarech zahájily postup na Maruškův les. Stromy tu byly zpřeráženy a v jednom mohutném trčel nevybuchlý granát. Zkřehlí a znavení stáli jsme v lese do dvanácti hodin v poledne. Důstojníci přesyceni hrozným divadlem a znaveni jako my, dali rozkaz k návratu do pevnosti, domnívajíce se, že na ně vyšší velitelství a velitelé zapomněli. Došli jsme však jen do Sedliček, když se proti nám vyřítil velitel tvrze a míře revolverem na prsa našeho velitele, hnal nás na původní stanoviště. Nezbývalo, než uposlechnuti. Utrmáceni se vracíme. Zůstal jsem pozadu se dvěma důstojníky, kteří rovněž nemohli. Však velitel tvrze opět za námi zlořečí a laje. Vyslýchá nás a zavírá to stodoly. Po důtce důstojníkům posílá je za setninou, nám ostatním vyhrožuje – poněvadž jsme udávali únavu a onemocnění – že nás dá prohlédnouti a neuzná-li nás lékař, pak zastřelit. Nahání strach! U stodoly stojí stráž a nám je zatím úzko. Ale ve stodole je dosti velká díra, a když v noci stráž se při obchůzce vzdaluje, utíkáme tudy jeden po druhém, až konečně stráž hlídá prázdnou stodolu.
Rána vyčkali jsme v opuštěném baráku a připojili se nepozorovaně ke svým setninám.
Pak jsme po čtyři měsíce hájili skoro v nečinnosti Přemyšl v předních zákopech a naše provinění se zapomnělo. Někdy chodili jsme zase na průzkum do Maruškova lesa.
Jednoho večera mne poslali se sedmičlennou hlídkou, v níž byli také dva Němci, na průzkum do rozstříleného lesa. Ulehnuvše do bezpečí mezi koruny pokácených listnatých stromů, oddali jsme se plánům, že nebudeme střílet, přijdou-li Rusové, nevšímajíce si přítomných Němců. Z místa se nehneme. Za chvíli zaslechli jsme šelest, později hovor. Rozrušeni, ani nedutajíce, čekáme s malou dušičkou, co bude dále. Objevila se postava jedna, druhá, třetí, až jich bylo dvacet. Na mýtině před námi jsou Rusové, z nichž vynikají zejména kozáci. Počínají si docela vesele a bezstarostně. Pokuřují a bez bázně poukazují na situaci pevnosti. V roce 1897 byl jsem v Rize v Rusku (Lotyšsku) u své tety, kde jsem rusky trochu pochytil a teď Rusům částečně rozumím. Pustí-li se nyní k nám, bude s námi zle. Umíráme úzkostí. Však nadarmo. Rusové zmizeli v lese a nám se nastalo nic. Poučuji mužstvu, aby se o Rusech ani nezmínilo. Musili bychom na průzkum znovu. Proto také ani hlášení neučiním. Ovšem, dlouho mne mučila nejistota, zda Němci, kteří byli s námi, o Rusech pomlčí. Nezradili nás však.
O příhodě na průzkumu zpravil jsem pouze svého velitele poručíka Sitte-ho dobrého to přítele českých vojáků. Měli jsme k němu důvěru. Často a rád nám vyprávěl o svém rodu. Byl vychován u své tety Svobodové na Smíchově. Před válkou byl profesorem na německé reálce v Liberci. Ve válce raněn do ruky a čtrnáct dní nám chyběl. Po uzdravení se k nám opět vrátil. Ostatní naši důstojníci měli s Maďary společnou boudu u přední linie. U této boudy srazil se kdysi náš domobranec s maďarským poručíkem, jenž ho udeřil do tváře. Poručík Sitte, zjistiv, proč byl domobranec udeřen, maďarskému důstojníku ránu oplatil a to důkladně,v že se sotva sbíral ze země. Takové půtky se častěji opakovaly a nikdy z nich nebyly následky.
Tak jsme po čtyři měsíce vojákovali v zákopech, kde pobyt nebyl právě příjemný. Věčné deště, mazlavý jíl, který se lepil stále a na všechno, hojně vší, které způsobily, že nadávka „všiváci“ nám teď jistě přiléhá. Někteří dobrodinci cizopasníky dokonce ukládali do lahviček, vážíce si čistokrevné rasy.
Zásoby v Přemyšlu se tenčily. Stravy ubývalo co do jakosti i množství. Jen vína a rumu bylo dost. Stěžovat si nikdo nemohl a neopovážil se, vždyť by to nebylo beztoho nic platno. Bylo známo, že hlavní intendant pevnosti si mazal kapsu. Ve skladištích potravin dal dopředu plné a dozadu prázdné bedny s proviantem. Když mu revise na to přišla, zastřelil se.
Kradlo se také jinde. U pluků, praporů i u setnin. Zavírali kdekoho. I u naší setniny šikovatel M. byl tak smělý a drzý, že ukradené potraviny a předměty dovážel k nám do přední linie a tu je za drahé peníze prodával. Všichni jej nenáviděli, láteřili, ale stěžovat si nikdo neodvážil. Posílal tisíce korun domů jako úspory a kromě toho v Přemyšlu utrácel více než důstojníci.
 

Omlouvám se brzy bude vše doplněné, naposledy připsáno 16.1.2014
Opisuji z dokumentací Paměti naších Legionářů, kterou sepsal Jaroslav Bukvička
 
 
 

 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one